Září 2008

Pohádka

30. září 2008 v 20:32 | Dreezy |  Básničky
Kde se vzal, tu se vzal pohádkový dědeček,
slíbil prince na oři bílém, k tomu malý domeček.
Nasliboval lásku a taky horu štěstí,
nakonec však zbyla jenom rána pěstí.

Nebylo a už ani nebude..
Děkuji, neděkuji za to osude.
Bylo, nebylo, jako v té pohádce..
Proč chvíle šťastné trvají tak krátce...

Přesto dál v pohádky věřím a na střevíček malý..
Vždyť tolik krásných večerů.. Copak se jen zdály?
Vím, že za devíti horami na mě čeká ten princ můj
A já, labuť zakletá, doufám, že navštíví mou dračí sluj.

Upíři

29. září 2008 v 23:10 | Dreezy |  Básničky
Upíři.
Slovo, které stále hlavou víří..
Upíři.
Proč myšlenky mé k nim míří?
Upíři.
Adrenalin i strach se tělem šíří..
Upíři.
Tolik otazníků.. Záhadní upíři..
***
Rudá je krev
a legendy zpěv
Ti příběh vypráví..
Zda v něm však kapka pravdy je,
jsou to vážně ty krvechtivé bestie
páchající bezpráví..
Zda krev Ti pouze vysají
a pak zase do tmy prchají
potají..
Vždyť mají jen hlad..
Však mnohým to nedá spát,
to, jak žízeň ukájí..
Mnohem spíš jsou to jedni z nás,
jen něčím jiní..
Přitažlivější, tvář i hlas..
A my jim vydáni na pospas?
Ne!
Vždyť mají jen hlad..
snad
Ale já..
Ne, starým legendám nevěřím,
leda snad někdy okusím
to sladké prokletí.
A pak sama tu pravdu pochopím
a oči toužící po krvi už nesklopím
po léta a víc. Staletí..
***
Upíři.
Slovo, které stále hlavou víří..
Upíři.
Proč myšlenky mé k nim míří?
Upíři.
Adrenalin i strach se tělem šíří..
Upíři.
Tolik otazníků.. Záhadní upíři..

Svědomí

29. září 2008 v 22:51 | Dreezy |  Básničky
Co jsou ještě náznaky nevinné
a co už něco víc?
Svědomí tíží, tohle mě nemine,
nesmím to nikomu říct..
Možná si to všechno až moc beru,
někdo by řekl, že to moc žeru.
Ovšem já nikomu nechci ublížit,
je načase se potichu odplížit..
Přesto to ale nedokážu,
sama konám, co jiným kážu.
Jak na sebe se můžu potom podívat,
na ostatní se stále stejně usmívat..
Mám duši černou..
Duši černou..
Černou duši mám..

Averan

18. září 2008 v 10:24 | Dreezy |  Básničky
Snílek, který v osudovost věří,
nevidí zavřených dveří,
hlavu v oblacích, věčně zasněný,
ve vzpomínkách sladkých ztracený.
Rysík, který se rád venku prohání,
má rád škrábání a kousání,
zvědavý čumák hned všude strčí,
tvrdohlavý, občas prská nebo vrčí.
Čarodějka, pro kterou nad upřímnost není,
těch s čistou duší, dobrým srdcem si cení,
nejvýš pro ni jsou rodina a přátelé,
s nimi zažívá časy zlé i veselé.
Pisálek, který miluje tmavou noc,
hvězdy, měsíc, ty fascinují moc,
nosí při sobě vždy brk a pergamen,
často po večerce vykrádá se z hradu ven.
Prostě já, Ave, optimista a duše ohnivá,
občas k vlastnímu vzteku až příliš citlivá,
rozhodně ne dokonalá, pro vše hned nadšená
a se spoustou plánů, ve světě snění ztracená.

Dumám

18. září 2008 v 10:08 | Dreezy |  Básničky
Země mokrá po dešti,
shora listí padá,
je to mé štěstí i neštěstí,
že podzim mám, nemám ráda.
Sem a tam, ráda a nerada,
zase zasněná koukám do neznáma,
radost jednou kvete a jindy uvadá,
jednou šedivá a jednou barevná jsou rána.
Sedím v lese na té mokré zemi
a ptáci na stromech se mi smějou,
veselo a smutno zároveň zdá se mi
a vzpomínky, ty mě studivě hřejou.
A já sedím v lese..
A dumám..

Závidím

3. září 2008 v 23:02 | Dreezy |  Básničky
Závidím vzduchu,
že Tě může hladit po tváři,
že Tě smí teď objímat
a ležet na Tvém polštáři.
Závidím zemi,
že se na ni můžeš dívat,
že smíš se jí dotýkat
a může Tě slyšet zpívat.
Závidím vodě,
že může Tvé rty líbat,
že smí celého Tě vidět
a Tvé starosti smývat.
Závidím ohni,
že může Tě hřát,
že smí být Tvým světlem
a pod dlaněmi Tvými vzplát.