Příroda a ostatní..

28. června 2008 v 13:03 | Dreezy |  Trocha ze mě samé
Tak jsem v bylinkářství dostala úkol, napsat něco obsáhlejšího, jaký mám vztah k přírodě, jak ji vnímám, co chci dokázat a tak dále.. Tak jsem se nechala trochu unést, trochu si zafilozofovala, od přírody jsem se dostala k životu, snům.. Nevím, zda tohle někdo bude číst, ale jestli ano, jsem zvědavá na komentář, protože někdy se člověk až sám diví, co z něj vyleze, když nechá svou mysl takhle volně plynout.. Zmatené, šílené, ale kus pravdy se v tom rozhodně najít dá.. A taky, kus mé duše..
Příroda. Pro mě něco posvátného, něco, co nás všechny obklopuje, čehož jsme součástí. Cítíš ji v sobě, ty i já. Jeden velký koloběh, koloběh malých i větších zázraků. Ačkoliv žijeme v tomhle moderním světě, je součástí i tohoto, vše souvisí se vším a neutíkáme právě od ruchu a starostí běžného života zpátky ke kořenům země? Do neporušené panenské krajiny, kde si tuto sounáležitost uvědomíme více než kdy dřív. Splyneme.. Alespoň někteří, ne všem se to daří, někteří už se jí vzdálili až moc, i když mít tu vůli, matka země je přijme s otevřenou náručí zpět. Ale ne, oni jí pohrdají, vysmívají se jí. Ubožáci. Ne, to je silné slovo, spíš je lituju, snad i oni najdou svou cestu.
Já osobně jsem jí fascinována odjakživa. Čerstvý vzduch mi projasňuje mysl, dodává novou energii, inspiraci a sílu. Země nás láká k ulehnutí, není to nádhera strávit noc pod širým nebem a pozorovat kouzelnou oblohu, která se nad námi klene? Za svítání se pak vykoupat v řece, která ledově štípe, ale přitom jejíž voda je tak jemná a hladí, napít se ranní rosy. Cítit v sobě ten plamenný žár, ten, který dává životu smysl a podělit se o něj právě s přírodou, navrátit se k ní, být v jejím lůně..
Láska, možná to je právě to, co pro mě příroda znamená, mé sny, vše je jedno. Velký kruh věčnosti a přitom každý okamžik plný jedinečnosti. Proč nejsme všichni takoví.. Proč musíme stavět čím dál tím vyšší mrakodrapy, továrny na zbytečnosti, proč válčíme pro nerostné suroviny, zlato, vždyť co to pro nás je.. Najíme se z toho? Dá nám to snad jiný smysl života? To asi těžko.. Mohla bych nad tím filosofovat neustále dokola, vyvracet jednu svou vlastní teorii za druhou, polovinu věcí, jež řeknu, vyzní ostatním nesmyslně, polovina z té poloviny i mě samé.. To jen ten tok myšlenek, jež nelze zastavit, plyne jako řeka, jako čas, jako koloběh přírody, jako život, který v nás proudí. Tak mu dejme větší smysl.. A navraťme se zpátky k přírodě..
A jak je to tedy se mnou? Po všem, co jsem napsala, se může zdát, že trávím své noci pod širým nebem a nedělám nic jiného, než že se toulám široširou krajinou. Kéž by.. Ale i mě svazuje dnešní doba, i když sama tuším, že je to jen ubohá výmluva, asi nemám zas takovou vůli se vzepřít, ne sama.. Bydlím v panelovém bytě, betonová džungle, není to sice nejhorší, ale kolikrát jsem snila, sním, o něčem jiném, lepším, mít aspoň zahrádku, kde bych si nepřipadala tak hloupě, když bych se natáhla do trávy, usla.. Nemusela bych snášet pohledy jiných lidí, kteří spěchu doby taktéž podlehli. Ale měním se, snažím se o to. Jdu ven na dvůr a sednu si do trávy, kde mě může vidět naprosto kdokoliv, vezmu si hůl a začnu ji ořezávat a nad těmi jejich pohledy já se srdečně bavím..
Nemůžu o sobě říct, že jsem venku každou volnou chvilku, ale snažím se.. Jsem nerada sama, na druhou stranu ano, ráda přemýšlím, filozofuji, vychutnávám si samotu, ale přeci jen.. Kdybych měla takhle trávit všechen svůj čas.. To ne, ne sama, sama s někým? To zní líp J A zase jsme u toho, láska, příroda, svět.. Láska, podstata všeho, důvod proč žít.. Stejná sounáležitost, propojení s jinou lidskou bytostí, propojení s přírodou, návrat ke kořenům..
Mám to štěstí, že jsem z relativně malého města, relativně, asi desáté největší republiky, ale dlouho mu bylo přezdíváno město zeleně. Proto mám kam utéct, blízký lesopark, kam chodím venčit svého pesánka a neméně sebe, meandry řeky Lučiny, skutečně kouzelné.. A když si vzpomenu na ten pohled, když jsem posledně jela na kole na přehradu, vítr mi ovíval tváře, slunce hřálo a přede mnou se rozkládalo nádherné panoráma Beskyd, za ten pohled bych "vraždila" a za ten pocit... Ale nejraději vyjíždím někam pryč, pryč z Ostravska, kde je vzduch tak otrávený, kde mě betonové zdi svazují.. Třeba nedávno, když jsem seděla na skále nad řekou, nad Sázavou, stmívalo se, já poslouchala příběhy pronášené tichým melodickým hlasem, bylo to prostě kouzelné. Nebo třeba do Železných hor, kde si tuto svobodu vychutnávám s ostatními pentablázny, lidičkami, kteří jsou na tom stejně jako já, sníme a žijeme svůj život. Spát zas tak pod širákem, utíkat nocí, i zmoknout v největším lijáku má své kouzlo. Mě vždycky nejvíc uchvátí pohled na hvězdy, měsíc..
Ano a právě na minulém menším srazu, kde mi bylo tak krásně, mě docela zaujala jedna debata. Simbo, který už se snad po desáté chystal jít spát :-D se rozpovídal o dalším.. Plynutí času a jak s ním plynout.. Kdo to dnes dokáže? Vytáhl velmi zajímavý příběh, který mi doteď leží v hlavě. To skupina lidí vyhledala indiánského náčelníka, vedl spokojený, dlouhověký život a oni chtěli znát jeho tajemství. A on jim na to odpověděl: "Když jdu, tak jdu, když jím, tak jím, když spím.." "Ano, ale to my přece děláme taky" ohradili se oni "tak v čem je to tedy jiné?" Indián se jen pousmál a znovu řekl: "Když jdu, tak jdu.." Ano, tenhle příběh mě opravdu zaujal a ještě teď ho slyším tak živě, jako bych tam znovu byla.. Pentavíkend, dělali jsme pořádky na tábořišti, ale co se nestalo, vichřice, smršť a teď, mám docela hrůzu z toho, až to uvidím, jak to bude vypadat.. Snad se z toho ale ta příroda vzpamatuje, oklepe, neštěstí se vždy děla a vždy budou, jen když to zasáhne přímo nás.. No, nechám se opět překvapit.
A ještě, znáte ten pocit, když se z takového pobytu někde vrátíte a vše vám připadá tak divně hranaté? Neznámé? Jako byste se vrátili do jiného světa, ale když naopak na ten pobyt jedete, jak krásně do toho vklouznete, jako byste tam byli odjakživa
Dokážu si vychutnat kdejakou maličkost, pro všechno se hned nadchnu a kolikrát se za den zastavím a žasnu nad tím, jak krásně kvete luční kvítí, jak si zvesela poskakuje ptáček a snaží se nenápadně ukrást drobek, který mi před chvílí spadl na zem. Jdu a sleduji stromy, jejich kůra láká k pohlazení a já neodolám.. Čerpám z nich energii, ze snů, z té mízy světa, vždyť kam až jejich kořeny vedou. Domů, zpátky k přírodě, matce Zemi..
A naposled.. Kdysi jsem žila představou, že jednou budu bydlet v horách, procházet se každý den údolími, kolem mě budou probíhat dva velcí rozdivočené psi, kteří si to vše budou vychutnávat stejnou měrou, já jako veterinářka, ta představa už padla, já ji nechala dávno rozšlapat, nebyla jsem dost silná, ale mít svůj malý zvěřinec? O:-) No to proč ne.. Nejdřív jsem v té představě byla sama, já a psi, ale postupem času a tím, jak jsem stárla a dozrávala se přidávalo další.. Děti, muž.. Láska.. A fantazie, ten úžasný svět.. Nevím, jak to dopadne dál, budu studovat, budu pracovat, přesto doufám, že si to své místečko najdu, že dokážu splynout, nechci být součástí té hektické doby, být jedna z mnoha spěchajících, co nemá v hlavě nic jiného než kariéru a obavy z toho, co bude.. A chci cestovat, objevovat další krásy a nepoznaná zákoutí, chci toho tolik, ovšem kolik z toho se mi poštěstí.. Přijmu to tak, jak to bude:-)
A stále bádám a žasnu nad tím, kam směřuje život mé kroky a kam je ještě povede. Jak to vše bude, tím se nechám překvapit, co se má stát, stane se, ne nejsem fatalistka, ale přijímám vše, tak jak to přichází. A ve všem negativním nacházím tu světlou stránku, tak mě jen veď dál má cesto, já po Tobě kráčím..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wyrda Wyrda | Web | 28. června 2008 v 23:41 | Reagovat

Páni..tomu říkám úvaha... Ale krásně jsi to vystihla ;)

2 Triss Triss | Web | 29. června 2008 v 1:45 | Reagovat

Jej, nevím co ti k tomu napsat za komentář, moje duše, plesá s tou tvojí :-) Nádherné shrnutí Ave, snad se ti toto nikdy neztratí v té spleti měst...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama