Příjemný den..

28. června 2008 v 21:27 | Dreezy |  Trocha ze mě samé
Ano, opět mě přepadla chuť psát, psát si deník.. Ne, ne všechno lze zveřejnit, ale přesto to něco málo, proč to vlastně nevypsat.. Otázkou je, jak dlouho mi to opět vydrží.. Někteří si vzpomenou na miracle.bloguje, stránka, která už je minulostí, začala jsem se totiž vypisovat do dopisů a ty dvě drahé osůbky to ví.. Můj poslední pokus, skutečný deník, mi vydržel opravdu dlouho, skoro tři měsíce, ale pak, zas ten čas, večerní únava a opět jsem se rozepsala někomu jinému, tak nač to dále sepisovat, už tak se mé zápisy dosti opakovaly.. A teď, prostě co mě dnes napadlo, měla jsem chuť chytit pero a blok a psát a psát.. I když obyčejné věci, no a proč ne.. Od obyčejného se třeba dostanu k zázračnému a já tomu věřím, že ano :-) No a taky je dost možné, že mě brzy popadne chuť všechno to vymazat, ale zatím ta chvíle nenastala :-)
Přišla až pod větve blízkých stromů. Ani moc blízko lesa, ale ani ne tak blízko, aby musela snášet zvědavé pohledy okolojdoucích. Rozhlédla se. Ano, tady to bude perfektní. Z pod ruky vytáhla deku, kterou s sebou nesla a pokusila se ji roztáhnout, s čímž jí vydatně pomáhal její pes, malý zlatavý střapáč, který teď začal zvesela podupávat po dece a snažil se ji zabrat sám pro sebe. Usmála se a odlákala tu svou potvůrku zaručenou metodou - miskou. Co naplat, že do ní nalila jen trochu vody, akce byla úspěšná :-D
Spokojeně sebou plácla na deku a vychutnávala si ten moment. Boty odhodila opodál, nechala se chladit svěžím vánkem. Zakoukala se do korun stromů a představila si, že je úplně někde jinde, v lese, na místečku ukrytém zraku ostatních a nejkrásnější na té představě bylo, že na dece neležela sama. Ne.. Zavřela oči a plně se jí nechala unést. Noc, hvězdy a On.. Kéž by.. Trochu nervózně si uvědomila, že se ta chvíle už skutečně blíží. Tak dlouho o tom sní.. Jaké to asi bude.. Jaké bude to setkání.. Proč jen je z toho nervózní, i když se zároveň tak neskutečně těší..
Zbytečně nad tím zase dumám, v duchu se pokárala. Přece co bude, to bude a tak to musím i brát.
Do reality ji vrátilo zacinkání obojku jejího malého psího společníka, který se marně snažil servat malého plyšového medvídka ze zipu na batohu. Zasmála se. "Zorko, ty trdlo moje malé" a chvíli lomcovala se šňůrkami, aby ho uvolnila. Chvíli si spolu hráli a pak dívka z batohu začala lovit další "poklady". Dala bokem poi-míčky, které jí bránily najít to, co hledala. Nakonec vytáhla černý sešit, jehož nadpis hlásal: Čarodějnické mandaly. Po dece rozhodila pastelky a náhodně nalistovala jednu z kreseb. Už dávno žádnou nevybarvovala. Spíš ani nebyl důvod, dělala to jen ve chvílích, kdy ji něco tak trochu žralo, doufala, že tímhle přijde na jiné myšlenky, což se jí také částečně zdařilo. Čekala na ten okamžik projasnění, ale ten se nedostavoval, spíš chvilkové zapomenutí na to vnitřní pnutí neznámého důvodu. Co to jen je, sakra?! Hudrovala si sama pro sebe. Muselo se něco stát, snad včera, něco, co ji upoutalo v rozhovoru? Asi, ale co to.. Na dosah ruky, ale přesto ta myšlenka stále uniká. Ale není nepříjemná, to ne, jen ji uchopit. Někdy bych se vážně chtěla vyznat sama v sobě, povzdechla si.
A pak zvedla hlavu a bylo jí jasné, že má po klidu. Blížili se k ní dva malí kluci, malí snědší mrňous, asi tak šestiletý a jeho o něco starší kamarád tlačící před sebou kolo. Obrnila se trpělivostí a s klidem odpovídala na jejich zvídavé otázky, mezitím trhavě dokončovala svou mandalu.. Hmm, sjela ji kritickým okem, nakonec docela barevná, no ano, poslední dobou má skutečně skvělou náladu a přesně ví, čím je to způsobeno. Kým..
Kluci mezitím začali otravovat pesana a ona s podivem zjistila, že je Zorka toleruje a přistoupila na jejich hru. Po marném přemlouvání, aby jí nechali znovu o samotě, naoko nazlobeně odchází, ale to jen proto, aby se přesunula o kus dál, i když tady není kudy kam. Nakonec skončila přímo pod balkóny na dvoře, no co, hlavně, že může být venku, k čemu taky sedět doma a dělat to, co může i tady.. Je krásně, fouká trochu chladný větřík, ale neprší a dnes už snad ani nebude. Bere do rukou deník a začíná psát.. Ani neví proč, ale prostě má takovou náladu, ona - já teď zaznamenávám zdánlivě nesmyslná slova, vždyť k čemu to všechno.. Ale taky, proč vlastně ne.. Malý zlomek mého dne, ležím si na dece, pozoruji děti hrající si na dvoře a nic mi nechybí.. Tedy relativně.. Někdo ano.
Tak a teď si jdu vytáhnout z batohu Draculu, tak zajímavý příběh, přesto jsem na něj v poslední době neměla bohužel moc času. Ach, ten čas, jak já to slovo nemám ráda.. Ale teď, teď mám před sebou celé krásné léto, léto plné očekávání a snů. Kolik se z nich asi splní.. Nechám se překvapit :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wyrda Wyrda | Web | 28. června 2008 v 23:37 | Reagovat

Ach Zázraku.... Co dodat... Prostě zázračný den...

2 Triss Triss | Web | 29. června 2008 v 1:12 | Reagovat

Krásný popis dne, jsem ráda, že tvá mandala je barevná Zázraku náš :-* :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama