Červen 2008

Na procházce..

30. června 2008 v 22:26 | Dreezy |  Trocha ze mě samé
Obyčejný den obyčejného Zázraku :-)
Zaklapla knihu a natáhla se pro notebook. Ještě třeba projet, co je nového.. A heleme se, kdo je připojen, napsala krátkou zprávu a zamířila na pent, do spolků, do žákopisu, nikde nic nového.. Co se taky divit, léto, prázdniny, všichni jsou pryč, už aby taky byla.. Znovu koukla na svou zprávu.. Aha, tak asi nic.. Připsala tedy ještě jeden krátký vzkaz a konečně vyrazila ven..
Dusno, bude pršet, to už je jasné, ale ne teď, ještě chvíli to počká, dobré načasování, usmála se pro sebe a povzbudila pesana, který se dnes na dlouhou procházku očividně necítil. Nebe bylo kalné, místy šedé, místy bílé, ale taky šedavě tmavě modré, hrozilo bouřkou. Naštěstí ale nebylo až tak nepříjemně teplo, aby se nedalo někam vyrazit. Po chvíli přemlouvání tedy i s pesanem, který měl už teď jazyk na vestě, vyrazila k lesu.
Vklouzla na známou pěšinku a nechala se vést pamětí, myšlenkami se už totiž toulala zcela jinde.. Překvapivě :-D Na křižovatce tzv.osmičky zamířila k blízké lavičce, lehla si na ni a jen tak koukala do větví, které se v slabém vánku kymácely a přes něž šla místy vidět šedavá obloha. Zorka se posadila k ní a asi jí bylo úplně jedno, proč jsou zrovna tu.. Kolem projelo kolo, pesan vystartoval a běžel tím směrem.. "Zorko, tak pojď ke mně, co prosím tě blázníš? Už chceš jít? No tak jo, já vím, zas zdržuju, co?" povídala si se psem, dělala to často, nic zvláštního, dřív to vypadalo i hůř :-D Vyrazili tedy dál, ona se nechala vést tím malým čumákem..
Na další pěšinku, lipový hájek, ano, tady našla i svou hůl, měla bych ji konečně dokončit, pokárala se zase. Došli až k cestě. "Kam mě to vedeš? Neříkej, že máš na to sílu" prohodila, když se podívala na mazlíka, který málem klopýtal nohama.. Nějakým Zázrakem ale dostal chuť jít dál.. Tak kolem zahrádek, ano, tady by se jí to líbilo, po levé straně les a dolů z kopce.. Ještě dál? No tak jo, zvolna kráčela přes louku k blízkým domkům, utrhla klas nějakého obilí a koukla se do nebe. Ten pohled byl fascinující, vzala proto do rukou mobil a snažila se to zachytit, leč marně.. Jak lze taky zachytit sílu okamžiku? Obilí ohýbané větrem, tmavá obloha, která jako by už už měla vybouchnout, dusno, které znásobuje všechny vůně, tedy ne jen ty :-D Sákryš, je tady snad někde kravinec nebo co? Došla až k cestě, hrála si s klasem, odloupávala zrnko po zrnku a vkládala je do úst.. Sladká chuť.. Jde a mává rukou, konec trávy švihá po zemi, plesk, plesk, nebo spíš škrábavý zvuk? Jak to jen popsat.. Héééj, ta malá potvůrka to vzala jako hru, tahá jí stéblo z ruky, vrrrr, začíná menší hra, no super, uprostřed cesty, ještě že tu zrovna moc nejezdí auta.. Škoda, že jsem nevzala vodu.. "Tak pojď hopi, na chvíli tě ponesu.." Kráčela zvolna dál, pozorovala novou kolonii baráčků, polovina ještě rozestavěných, některým chybí už jen maličkosti, je to tady pěkné.. "Tak šup na zem.. Radši půjdem, ať nakonec vážně nezmoknem.." Tak honem do lesa, jup, takové krásné zelenavé šero a zvláštní dusno a aj, toho hmyzu :-D Že jsem si toho předtím nevšimla :-D
Tak jednou pěšinkou, druhou, třetí a už jsem zas zpátky v civilizaci, achjo :-( Ale tak právě včas.. Háá a jsem doma..
A venku? Kap, kap.. A začlo pršet. A rozpoutala se bouře.

Osude

30. června 2008 v 21:40 | Dreezy |  Básničky
Pro Osud :) Pro Tebe, Marti ;)

Trochu střeštěné, já vím, ale jakobyste mě neznali 0:) Zvláště v druhé půlce nehledejte žádný hlubší smysl, no fakt :D Je to jen pro pobavení, tak jak mi to pod ruku přišlo a prostě tak..
Osude, naše životy jsou Ti svěřeny.
Osude, kam vedeš naše kroky?
Osude, ach, ty krutý osude..
Osude, ach, ty sladký osude..

Tak už dost, já nejsem fatalista
a veselou mám za úkol dnes psát.
A že jsem Zázrak, tak jsem si tím jista,
že nebudu dnes nad osudem lát..

Ne, ani dnes a ani nikdy jindy,
sama jsem totiž tvůrce svého štěstí,
beru vše, tak jak to přijde,
i když dostanu třeba do nosu pěstí.

Vždyť líbit si to přeci nenechám,
mám ostré zoubky a umím se i rvát,
drápy svého nepřítele polechtám,
s radostí se ještě budu prát..

Ale kam jsem se to dostala?
Tohle že je veselá?
Asi jsem zase zaspala,
jen malinko, málo, docela 0:-)

Hnedle já to napravím,
to vám žil takhle jeden kos,
však znáte ho, byl to ten,
ten, co má tak dlouhý nos.

A ten vám šel, no vážně šel,
prostě šel, ani nehopsal,
tak prostě šel a měl přehršel..
Čeho? Listů, co nepopsal.

Listů plných inspirace,
roky dřiny, roky práce
a jak vám tak šel,
odněkud jiskra přiletěla,
pšššš a listy byly na popel..

Tedy a na co se teď vymluvil?
Ne že by si nadával,
že si víc pozor nedával..
Ne, schytl to zase ten chudák osud :-D

Akce mravenec a tak dál..

30. června 2008 v 1:16 | Dreezy |  Trocha ze mě samé
Tak, další den a znova ta nálada psát, psát nesmysly, však mě znáte, to by mi šlo O:-) Je to zmatené, ale mně se to tak píše dobře, snad jen pro přebíhání u osob, pomůcka kurzívou, je to tak lepší? :-D Tak příjemné počtení :-) Ave
Další noc. A další den, který skončil.
Sakra, mám v posteli mravence :-D On mi leze po monitoru :-D Vtipné :-D Tak to teď bude zas akce. Vezme tu malou potvoru a nechá si ji pobíhat po rukou, ale kam s ní teď? Hmyz sice nesnáší, přesněji řečeno z něj má panickou hrůzu, ale nějaký mravenec, pokud to není nějaká malá červená bestie, která ji minule kousla do kotníku a zasloužila by svoje, ji zas nevadí. Tak proč jej zabíjet.. No jo, ale kam teď s ním? V každém okně je mříž proti hmyzu, v obýváku spí taťka a kdyby tedy chtěla na balkon.. No, budit ho nechce, ona má tuhle noční dobu ráda, ale ostatní by jí za vzbuzení asi nepoděkovali.. Tak do toho, rožla světlo, hmm, kam tedy s ním? Když ho dá zatím do krabičky od zápalek, to je jakoby jej rovnou rozmáčkla, beztak by na něj do rána zapomněla.. Ano, zbývá jediná možnost, přejde k oknu a opatrně oddělá zástrčky sítě, sakra, proč je ta poslední tak vysoko? No nezbývá nic jiného, než si přitáhnout židli a.. Ehm, snad se nikdo nedívá? Svítí se a já tu lezu do okna ve spodním prádle :-D :-X No jo, kdo by byl v tuhle dobu vzhůru.. Konečně může otevřít i druhou polovinu, vystrčí ruku z okna, zatřepe jí.. Kde je ta malá osminohá potvora? Osminohá, šestinohá? :-D No to je fuk, ale při vzpomínce na osminohou Wydru se musí chtě nechtě zasmát :-D Ha, tu je, přímo v mezírce mezi venkovním a vnitřním prostorem. Snaží se mravence znovu nabrat, při čemž ho málem rozmáčkne.. Marná práce, no to jsem mohla udělat rovnou :-D Nakonec se jí to povede. Tak znovu ruku ven, zatřepat.. No, no pusť se, ty potvoro :-D Ha a teď rychle zavřít, na skok do okna, ne, všude je tma, aspoň se to zdá, zavřít a hups zpátky na postel, kde má otevřený notebook a píše záznam, který původně nezamýšlela :-D A chudák Wyrda na druhé straně se strachuje, zda mravenečkovi náhodou neutrhla nožičky a ručičky :-D No tedy, Wyrdi, co si to o mě jen myslíš :-D
Ha, kam jsem se to ale dostala? Nečekaný příběh malého poutníka :-D A kdo ví, jak ten skončí.. Sešplhá pět pater, nebo jednodušeji seskočí, aby byl dole zašlápnut :-X Jen ať si užije dnešní nádherné noci. Nádherné, opravdu.
Noc, nejkrásnější část dne, docela paradox, nemyslíte? Teď mě tak napadá, nechtěla já jsem na tohle téma sepsat báseň? No snad zítra.. Každopádně už bych se měla zmátožit, konečně po práci, mám volno, ale stále jsem tak vyčerpaná, to je horší než jarní únava :-D Vstávám kolem poledne O:-) Ano, vím, chodím spát krapet pozdějc, ale to už je u mě normální :-D A pak den proběhne v příjemném oparu snění, čtení, opět spánku O:-) Ach, ty krásné sny, ty jsou prostě odpoledne nejlepší, no fakt :-D Projít se s pejskem po lese..
Ani sama neví, co jí to popadlo. Vzala do ruky blízký klacek a postavila se do šermířského postoje, nebo alespoň do pózy, o níž předpokládala, že to šermířský postoj je :-D Začala švihat sem a tam, výpad a krytí, smála se, smála se při pomyšlení, jaké to bude na táboře.. Páni, budu v aréně:-D Uchechtla se.. No to bude, kdo ví, třeba v sobě objevím netušený talent, prásk přes kmen blízkého stromu, nebo to dopadne jako vždy, bude mě to děsně moc bavit, ale zaboha mi to nepůjde, znovu uděřila do kmenu, tentokrát tak prudce, až špička nebohého prutu odlétla, na poslední chvíli uhla úlomku, který se nezaměnitelně blížil jejím směrem..
Ano, to byla zajímavá procházka, uchechtne se.. Večerní venčení jí pak nalákalo opět ven.. Půjde si zatočit s poikami, už dlouho netrénovala a chce se to trochu domlátit a přijít na nové myšlenky.. Nakonec ovšem zůstává doma, dávají fajný filmík a dlouho nic neviděla.. Stejně z něj nakonec nic nemá, QIP, to je závislost, no vážně :-D Po nezdařilém pokusu o tetování a po konci filmu, se nakonec vykrádá tiše do tmy ven.. Na dvorku ještě někdo straší, tak zaleze za roh, skoro až k lesu, aby jí nikdo neviděl a začíná točit.. Au, bum, au, sakra, jak jen na to? Však já na to přijdu.. Au.. Ale vypadá to, že dnes už ne.. Obloha je dnes vážně nádherná.. I tady, kousek od osvětlení jsou jasně vidět hvězdy.. Mrkne na mobil, půl dvanácté.. Neodolá a lehne si na zem.. Tohle je prostě kouzelné.. Síla okamžiku, hvězdy, vánek.. Ááá, támhle jedna spadla.. Přání k dobru.. Usměje se při vzpomínce.. No asi jsem si tu neměla lehat, jak jen se teď donutit vsát..
Sakrááá :-D Ale kde mám mobil? Začne pobíhat po bytě, v koupelně málem vyjekne, když si všimne lesklé ryběnky pobíhající po zemi.. Tentokrát s ní soucit nemá, vezme kosmetický tampon a záležitost je vyřešena.. No když už je tam, třeba si taky vyčistit zuby a tak.. Ještě jednou oběhne byt, aby nakonec zjistila, že si mobil nechala na parapetu při akci mravenec..
Kde jsem to jen.. Ano, donutit se vstát.. Nejraději bych tam zůstala ležet, noc je teplá, ale našim by se to asi nelíbilo a vůbec, dvorek není zrovna ideální místo :-D Ach, jak já se těším na to, až zas bude ta příležitost, minulý víkend byl tak krásný :-* A ten další, vlčí srazík, už se moc těší, bude určitě taky :-) Už aby to bylo..
Tak a teď, že by šla konečně spát? A zítra prostě vstane! Musí :-D Čeká ji práce, zase ty letáky, dělá je už šest dlouhých let a nikdy se jí do toho nechce a vždycky se nakonec přemůže.. A taky by zítra neškodila nějaká ta psychická příprava :-D Blem, sakra v úterý na pracák a další vyřizování.. Jak mě se nechcéééé :-D Ale teď, ještě si něco přečíst a spát..
Dobrou noc, můj průvodče nocí, jak moc mi jen chybíš..

Příjemný den..

28. června 2008 v 21:27 | Dreezy |  Trocha ze mě samé
Ano, opět mě přepadla chuť psát, psát si deník.. Ne, ne všechno lze zveřejnit, ale přesto to něco málo, proč to vlastně nevypsat.. Otázkou je, jak dlouho mi to opět vydrží.. Někteří si vzpomenou na miracle.bloguje, stránka, která už je minulostí, začala jsem se totiž vypisovat do dopisů a ty dvě drahé osůbky to ví.. Můj poslední pokus, skutečný deník, mi vydržel opravdu dlouho, skoro tři měsíce, ale pak, zas ten čas, večerní únava a opět jsem se rozepsala někomu jinému, tak nač to dále sepisovat, už tak se mé zápisy dosti opakovaly.. A teď, prostě co mě dnes napadlo, měla jsem chuť chytit pero a blok a psát a psát.. I když obyčejné věci, no a proč ne.. Od obyčejného se třeba dostanu k zázračnému a já tomu věřím, že ano :-) No a taky je dost možné, že mě brzy popadne chuť všechno to vymazat, ale zatím ta chvíle nenastala :-)
Přišla až pod větve blízkých stromů. Ani moc blízko lesa, ale ani ne tak blízko, aby musela snášet zvědavé pohledy okolojdoucích. Rozhlédla se. Ano, tady to bude perfektní. Z pod ruky vytáhla deku, kterou s sebou nesla a pokusila se ji roztáhnout, s čímž jí vydatně pomáhal její pes, malý zlatavý střapáč, který teď začal zvesela podupávat po dece a snažil se ji zabrat sám pro sebe. Usmála se a odlákala tu svou potvůrku zaručenou metodou - miskou. Co naplat, že do ní nalila jen trochu vody, akce byla úspěšná :-D
Spokojeně sebou plácla na deku a vychutnávala si ten moment. Boty odhodila opodál, nechala se chladit svěžím vánkem. Zakoukala se do korun stromů a představila si, že je úplně někde jinde, v lese, na místečku ukrytém zraku ostatních a nejkrásnější na té představě bylo, že na dece neležela sama. Ne.. Zavřela oči a plně se jí nechala unést. Noc, hvězdy a On.. Kéž by.. Trochu nervózně si uvědomila, že se ta chvíle už skutečně blíží. Tak dlouho o tom sní.. Jaké to asi bude.. Jaké bude to setkání.. Proč jen je z toho nervózní, i když se zároveň tak neskutečně těší..
Zbytečně nad tím zase dumám, v duchu se pokárala. Přece co bude, to bude a tak to musím i brát.
Do reality ji vrátilo zacinkání obojku jejího malého psího společníka, který se marně snažil servat malého plyšového medvídka ze zipu na batohu. Zasmála se. "Zorko, ty trdlo moje malé" a chvíli lomcovala se šňůrkami, aby ho uvolnila. Chvíli si spolu hráli a pak dívka z batohu začala lovit další "poklady". Dala bokem poi-míčky, které jí bránily najít to, co hledala. Nakonec vytáhla černý sešit, jehož nadpis hlásal: Čarodějnické mandaly. Po dece rozhodila pastelky a náhodně nalistovala jednu z kreseb. Už dávno žádnou nevybarvovala. Spíš ani nebyl důvod, dělala to jen ve chvílích, kdy ji něco tak trochu žralo, doufala, že tímhle přijde na jiné myšlenky, což se jí také částečně zdařilo. Čekala na ten okamžik projasnění, ale ten se nedostavoval, spíš chvilkové zapomenutí na to vnitřní pnutí neznámého důvodu. Co to jen je, sakra?! Hudrovala si sama pro sebe. Muselo se něco stát, snad včera, něco, co ji upoutalo v rozhovoru? Asi, ale co to.. Na dosah ruky, ale přesto ta myšlenka stále uniká. Ale není nepříjemná, to ne, jen ji uchopit. Někdy bych se vážně chtěla vyznat sama v sobě, povzdechla si.
A pak zvedla hlavu a bylo jí jasné, že má po klidu. Blížili se k ní dva malí kluci, malí snědší mrňous, asi tak šestiletý a jeho o něco starší kamarád tlačící před sebou kolo. Obrnila se trpělivostí a s klidem odpovídala na jejich zvídavé otázky, mezitím trhavě dokončovala svou mandalu.. Hmm, sjela ji kritickým okem, nakonec docela barevná, no ano, poslední dobou má skutečně skvělou náladu a přesně ví, čím je to způsobeno. Kým..
Kluci mezitím začali otravovat pesana a ona s podivem zjistila, že je Zorka toleruje a přistoupila na jejich hru. Po marném přemlouvání, aby jí nechali znovu o samotě, naoko nazlobeně odchází, ale to jen proto, aby se přesunula o kus dál, i když tady není kudy kam. Nakonec skončila přímo pod balkóny na dvoře, no co, hlavně, že může být venku, k čemu taky sedět doma a dělat to, co může i tady.. Je krásně, fouká trochu chladný větřík, ale neprší a dnes už snad ani nebude. Bere do rukou deník a začíná psát.. Ani neví proč, ale prostě má takovou náladu, ona - já teď zaznamenávám zdánlivě nesmyslná slova, vždyť k čemu to všechno.. Ale taky, proč vlastně ne.. Malý zlomek mého dne, ležím si na dece, pozoruji děti hrající si na dvoře a nic mi nechybí.. Tedy relativně.. Někdo ano.
Tak a teď si jdu vytáhnout z batohu Draculu, tak zajímavý příběh, přesto jsem na něj v poslední době neměla bohužel moc času. Ach, ten čas, jak já to slovo nemám ráda.. Ale teď, teď mám před sebou celé krásné léto, léto plné očekávání a snů. Kolik se z nich asi splní.. Nechám se překvapit :-)

Lesem

28. června 2008 v 13:31 | Dreezy |  Básničky
Jedna menší šílenost, naprosto beze smyslu, takže v tom nic nehledejte :-D Prostě zadání jednoho spolku znělo napsat báseň, kde by bylo co nejvíc písmene E. A tohle mě tedy napadlo :-D
Heleme se, kdo jde v lese,
v šatech se tak hezky nese,
nejspíš teď má po plese,
nebo to dělá z recese?

Jde a pejsek po ní štěk,
ten se jí totiž strašně lek,
ona ze sebe dostala jen jek,
měla na něj pěkný vztek!

Domů rychle bežela,
jako střela letěla,
do pelechu velký skok,
pod peřinu hezky hop.

Ne jen když..

28. června 2008 v 13:29 | Dreezy |  Básničky
Když vidím měsíc, tak přemýšlím,
jestli se zrovna taky díváš.
Když vidím hvězdy, tak mě napadá,
zdali je taky tak vnímáš.

Když večer ke spánku uléhám,
polibek a přání Ti posílám,
svým krásným snům zas podléhám,
oči své pomalu zavírám.

Často se takhle na chvíli zastavím
a pomyslím si, copak asi děláš,
jestli si na mě taky vzpomeneš,
myšlenku na mě v srdci chováš..

Tajemství noci

28. června 2008 v 13:26 | Dreezy |  Básničky
Pro Tebe..
Rys jde tlapa za tlapkou,
fousky mu kmitají,
prší, kapka za kapkou,
kam to míří potají..

Do lesa jde stále dál,
oči ve tmě svítí,
není čeho by se bál,
přeci, kdo ho chytí.

Zavětřil nezvyklou vůni,
že není sám, teď už ví,
kráčí tiše k lesní tůni,
zaprská, kdo odpoví.

Šelma náhle sebou trhne,
zjeví se lovec, záhadné,
čeká, kdy se na ni vrhne,
ale on stojí, neútočí, ne.

Snad osud to tak chtěl,
snad se to tak mělo stát,
jestli byl lovec nepřítel,
už nikdy neměla se bát.

Pak tedy tiše přišel blíž,
klekl a kožich pohladil,
záhadný obřad, sklonil se níž,
krvavé tajemství jí prozradil.

Zvláštní pouto, silný pud,
jako by jej odjakživa znala,
odhodila ostych, odhodila stud,
na místě se mu odevzdala.

Noc je najednou tak jasná,
i hvězda spadla, znamení.
v upířím objetí je tak šťastná,
krásné je, když se sny naplní.

Příroda a ostatní..

28. června 2008 v 13:03 | Dreezy |  Trocha ze mě samé
Tak jsem v bylinkářství dostala úkol, napsat něco obsáhlejšího, jaký mám vztah k přírodě, jak ji vnímám, co chci dokázat a tak dále.. Tak jsem se nechala trochu unést, trochu si zafilozofovala, od přírody jsem se dostala k životu, snům.. Nevím, zda tohle někdo bude číst, ale jestli ano, jsem zvědavá na komentář, protože někdy se člověk až sám diví, co z něj vyleze, když nechá svou mysl takhle volně plynout.. Zmatené, šílené, ale kus pravdy se v tom rozhodně najít dá.. A taky, kus mé duše..
Příroda. Pro mě něco posvátného, něco, co nás všechny obklopuje, čehož jsme součástí. Cítíš ji v sobě, ty i já. Jeden velký koloběh, koloběh malých i větších zázraků. Ačkoliv žijeme v tomhle moderním světě, je součástí i tohoto, vše souvisí se vším a neutíkáme právě od ruchu a starostí běžného života zpátky ke kořenům země? Do neporušené panenské krajiny, kde si tuto sounáležitost uvědomíme více než kdy dřív. Splyneme.. Alespoň někteří, ne všem se to daří, někteří už se jí vzdálili až moc, i když mít tu vůli, matka země je přijme s otevřenou náručí zpět. Ale ne, oni jí pohrdají, vysmívají se jí. Ubožáci. Ne, to je silné slovo, spíš je lituju, snad i oni najdou svou cestu.
Já osobně jsem jí fascinována odjakživa. Čerstvý vzduch mi projasňuje mysl, dodává novou energii, inspiraci a sílu. Země nás láká k ulehnutí, není to nádhera strávit noc pod širým nebem a pozorovat kouzelnou oblohu, která se nad námi klene? Za svítání se pak vykoupat v řece, která ledově štípe, ale přitom jejíž voda je tak jemná a hladí, napít se ranní rosy. Cítit v sobě ten plamenný žár, ten, který dává životu smysl a podělit se o něj právě s přírodou, navrátit se k ní, být v jejím lůně..
Láska, možná to je právě to, co pro mě příroda znamená, mé sny, vše je jedno. Velký kruh věčnosti a přitom každý okamžik plný jedinečnosti. Proč nejsme všichni takoví.. Proč musíme stavět čím dál tím vyšší mrakodrapy, továrny na zbytečnosti, proč válčíme pro nerostné suroviny, zlato, vždyť co to pro nás je.. Najíme se z toho? Dá nám to snad jiný smysl života? To asi těžko.. Mohla bych nad tím filosofovat neustále dokola, vyvracet jednu svou vlastní teorii za druhou, polovinu věcí, jež řeknu, vyzní ostatním nesmyslně, polovina z té poloviny i mě samé.. To jen ten tok myšlenek, jež nelze zastavit, plyne jako řeka, jako čas, jako koloběh přírody, jako život, který v nás proudí. Tak mu dejme větší smysl.. A navraťme se zpátky k přírodě..
A jak je to tedy se mnou? Po všem, co jsem napsala, se může zdát, že trávím své noci pod širým nebem a nedělám nic jiného, než že se toulám široširou krajinou. Kéž by.. Ale i mě svazuje dnešní doba, i když sama tuším, že je to jen ubohá výmluva, asi nemám zas takovou vůli se vzepřít, ne sama.. Bydlím v panelovém bytě, betonová džungle, není to sice nejhorší, ale kolikrát jsem snila, sním, o něčem jiném, lepším, mít aspoň zahrádku, kde bych si nepřipadala tak hloupě, když bych se natáhla do trávy, usla.. Nemusela bych snášet pohledy jiných lidí, kteří spěchu doby taktéž podlehli. Ale měním se, snažím se o to. Jdu ven na dvůr a sednu si do trávy, kde mě může vidět naprosto kdokoliv, vezmu si hůl a začnu ji ořezávat a nad těmi jejich pohledy já se srdečně bavím..
Nemůžu o sobě říct, že jsem venku každou volnou chvilku, ale snažím se.. Jsem nerada sama, na druhou stranu ano, ráda přemýšlím, filozofuji, vychutnávám si samotu, ale přeci jen.. Kdybych měla takhle trávit všechen svůj čas.. To ne, ne sama, sama s někým? To zní líp J A zase jsme u toho, láska, příroda, svět.. Láska, podstata všeho, důvod proč žít.. Stejná sounáležitost, propojení s jinou lidskou bytostí, propojení s přírodou, návrat ke kořenům..
Mám to štěstí, že jsem z relativně malého města, relativně, asi desáté největší republiky, ale dlouho mu bylo přezdíváno město zeleně. Proto mám kam utéct, blízký lesopark, kam chodím venčit svého pesánka a neméně sebe, meandry řeky Lučiny, skutečně kouzelné.. A když si vzpomenu na ten pohled, když jsem posledně jela na kole na přehradu, vítr mi ovíval tváře, slunce hřálo a přede mnou se rozkládalo nádherné panoráma Beskyd, za ten pohled bych "vraždila" a za ten pocit... Ale nejraději vyjíždím někam pryč, pryč z Ostravska, kde je vzduch tak otrávený, kde mě betonové zdi svazují.. Třeba nedávno, když jsem seděla na skále nad řekou, nad Sázavou, stmívalo se, já poslouchala příběhy pronášené tichým melodickým hlasem, bylo to prostě kouzelné. Nebo třeba do Železných hor, kde si tuto svobodu vychutnávám s ostatními pentablázny, lidičkami, kteří jsou na tom stejně jako já, sníme a žijeme svůj život. Spát zas tak pod širákem, utíkat nocí, i zmoknout v největším lijáku má své kouzlo. Mě vždycky nejvíc uchvátí pohled na hvězdy, měsíc..
Ano a právě na minulém menším srazu, kde mi bylo tak krásně, mě docela zaujala jedna debata. Simbo, který už se snad po desáté chystal jít spát :-D se rozpovídal o dalším.. Plynutí času a jak s ním plynout.. Kdo to dnes dokáže? Vytáhl velmi zajímavý příběh, který mi doteď leží v hlavě. To skupina lidí vyhledala indiánského náčelníka, vedl spokojený, dlouhověký život a oni chtěli znát jeho tajemství. A on jim na to odpověděl: "Když jdu, tak jdu, když jím, tak jím, když spím.." "Ano, ale to my přece děláme taky" ohradili se oni "tak v čem je to tedy jiné?" Indián se jen pousmál a znovu řekl: "Když jdu, tak jdu.." Ano, tenhle příběh mě opravdu zaujal a ještě teď ho slyším tak živě, jako bych tam znovu byla.. Pentavíkend, dělali jsme pořádky na tábořišti, ale co se nestalo, vichřice, smršť a teď, mám docela hrůzu z toho, až to uvidím, jak to bude vypadat.. Snad se z toho ale ta příroda vzpamatuje, oklepe, neštěstí se vždy děla a vždy budou, jen když to zasáhne přímo nás.. No, nechám se opět překvapit.
A ještě, znáte ten pocit, když se z takového pobytu někde vrátíte a vše vám připadá tak divně hranaté? Neznámé? Jako byste se vrátili do jiného světa, ale když naopak na ten pobyt jedete, jak krásně do toho vklouznete, jako byste tam byli odjakživa
Dokážu si vychutnat kdejakou maličkost, pro všechno se hned nadchnu a kolikrát se za den zastavím a žasnu nad tím, jak krásně kvete luční kvítí, jak si zvesela poskakuje ptáček a snaží se nenápadně ukrást drobek, který mi před chvílí spadl na zem. Jdu a sleduji stromy, jejich kůra láká k pohlazení a já neodolám.. Čerpám z nich energii, ze snů, z té mízy světa, vždyť kam až jejich kořeny vedou. Domů, zpátky k přírodě, matce Zemi..
A naposled.. Kdysi jsem žila představou, že jednou budu bydlet v horách, procházet se každý den údolími, kolem mě budou probíhat dva velcí rozdivočené psi, kteří si to vše budou vychutnávat stejnou měrou, já jako veterinářka, ta představa už padla, já ji nechala dávno rozšlapat, nebyla jsem dost silná, ale mít svůj malý zvěřinec? O:-) No to proč ne.. Nejdřív jsem v té představě byla sama, já a psi, ale postupem času a tím, jak jsem stárla a dozrávala se přidávalo další.. Děti, muž.. Láska.. A fantazie, ten úžasný svět.. Nevím, jak to dopadne dál, budu studovat, budu pracovat, přesto doufám, že si to své místečko najdu, že dokážu splynout, nechci být součástí té hektické doby, být jedna z mnoha spěchajících, co nemá v hlavě nic jiného než kariéru a obavy z toho, co bude.. A chci cestovat, objevovat další krásy a nepoznaná zákoutí, chci toho tolik, ovšem kolik z toho se mi poštěstí.. Přijmu to tak, jak to bude:-)
A stále bádám a žasnu nad tím, kam směřuje život mé kroky a kam je ještě povede. Jak to vše bude, tím se nechám překvapit, co se má stát, stane se, ne nejsem fatalistka, ale přijímám vše, tak jak to přichází. A ve všem negativním nacházím tu světlou stránku, tak mě jen veď dál má cesto, já po Tobě kráčím..

Přítel

18. června 2008 v 22:34 | Dreezy |  Básničky
Ne, nemá to nic společného s tím, co by se teď mohlo dít, spíš jen momentální nápad, možná i dojem z knihy.. Ačkoliv, kdyby.. Pro přátele cokoliv, ti jsou solí mého života a nerada je vidím smutné..
Zapomeň, že Tě nechám v té Tvé skořápce hnít,
i když vím, že vlastně jsem jen host.
Zapomeň, to bych nemohla duši, svědomí mít
a já cítím soucit a já cítím zlost.

Možná měla jsem to nechat být,
zůstat netečná, říci si dost.
Možná měla jsem dál svou cestou jít
a nemyslet na minulost.

Jenže já nemohla dál v klidu žít,
zahodit to jak starou kost,
Jenže já nemohla lhostejností se zpít
a zbořit, spálit tenhle most.

Vždyť můžem spolu zapomenout a snít,
zapomenout na tu bolest a starost.
Vždyť můžem spolu ten strach překonat a stít
a pak znovu cítit štěstí a radost.

Říkej si co chceš, ale já neodejdu, nejsi na to sám, příteli..


Peklu vstříc

17. června 2008 v 22:58 | Dreezy |  Básničky
Když spočítám všechny své hříchy,
a že jich je za těch tisíc let,
zvláštní, cítím trochu pýchy,
snad, že přežila jsem tenhle svět.

Narodila jsem se lidem - "lepším",
mé srdce mě ale jinam táhlo,
já přidala se ke svým, k "bledším"..
Však také si občas na dno sáhlo.

Lítost nad svým údělem?
Tu jsem nikdy necítila,
noc stala se mým přítelem,
krví jsem ji posvětila.

Je to dar, je to cejch, je to prokletí?
Tak často je rudá tekutina prolita..
Ne, je to jako věčnosti objetí..
Teď ale, má poslední hodinka odbita.

Věčnosti sladká,
číše už přetekla,
jdu splatit své viny,
vím, půjdu do pekla..

Plameny mé tělo olizovat budou,
já na vztek ďáblům budu se smát,
Měla jsem hlad, jsem proto zrůdou?
Ta sladká chuť, znovu tak sát..

Ta sladká chuť, znovu tak sát..