Příliš daleko

24. května 2008 v 1:17 | Dreezy |  Povídky
Byla zima a tma. Dnešní lov se opět nevydařil a já už byla moc slabá na to, pokoušet se o další. Nedařilo se mi nic, útěk před lovcem jsem zaplatila zraněnou tlapou. Kulka mě sice jen škrábla, tedy škrábla, jak se to vezme, škrábla ve smyslu, že mě nezranila nijak vážně, nebo to jsem si alespoň myslela, když se mi ji podařilo vykousnout.. Pak se ale rána zanítila, bolelo to jako čert a dost mě to zpomalovalo. I ta pitomá srna mi dokázala utéct, ztratila jsem už moc síly.
Odplížila jsem se k blízkému křoví, které rostlo z pod balvanu, co se sem kdysi zatoulal.. Chtěla jsem na něj vyskočit, ale nezvládla jsem to, rezignovaně jsem se tedy nasoukala co nejvíc pod trnité větve keře. Snažila jsem se být stále ostražitá, ale moc mi to nešlo, dvakrát jsem se s trhnutím probudila, potřetí už jsem málem nezvládla otevřít oči.
Ale to, co mě probudilo pak, to jsem vážně nečekala. Nejdřív jsem ucítila zvláštní šimrání na nose, když jsem otevřela jedno víčko, trhla jsem hlavou. Vlče! A olizovalo mi nos! Snažila jsem se je zahnat zaprskáním, ale nepomohlo to. To malé si postavilo hlavu a dělalo si ze mě průlízku. Rozhlédla jsem se kolem, zvláštní, že by tu bylo samo? Nemožné.. Ale pak z lesa vykráčela majestátní vlčice, štěně se za ní s radostí rozběhlo, ale matka jej odstrčila stranou a dál se výhrůžně dívala mým směrem. Začala temně vrčet, já se neohrabaně postavila.. Vlče se ke mně chtělo rozběhnout, ale matka po něm ňafla a ono se k ní ublíženě vrátilo. Vůbec se mi nelíbil ten její pohled, neměla jsem strach, tak jako tak už jsem byla smířená s tím, že brzy zemřu, přesto mi nelezlo do hlavy.. Vždyť přese rysové a vlci nejsou přirozenými nepřáteli. Teprve teď mi došlo, že ve snaze o útěk a následné marné pronásledování kořisti jsem se dostala příliš blízko teritoria zdejší smečky. To by se nelíbilo ani mně. Byla v právu a já to věděla, přesto jsem se nehodlala vzdát tak lehce. Přikrčila jsem se a s hřbetem naježeným jsem výhružně zaprskala. Náhle se vlčice rozhodla a skočila po mně. Už jsem myslela, že jsem mrtvá, ale k mému nezměrnému úžasu jsem ucítila další nával útočícího jazyku, vlčice mě začala olizovat, už jsem nic nechápala. Přepadla mě znovu ta únava, silnější než kdykoliv předtím, svezla jsem se na zem, ještě jsem vnímala siluety dalších přibližujících se vlků, ale pak byla tma.
Když jsem se probudila, bylo něco jinak. Stále jsem měla hlad, ale tlapa už mě nebolela. Když jsem vzhlédla, uviděla jsem skupinu hrajících si štěňat, bylo to roztomilé, ale pak jsem s obavami pohlédla na ostatní vlky smečky. Instinktivně jsem se opět stáhla, už jsem ničemu nerozuměla. Koukala jsem vyděšeně kolem sebe, hlavou mi vířilo tisíce myšlenek, ale jedna byla silnější než ostatní. Byl to pud. UTÉCT!
Jak jsem se tak krčila v koutě, vůbec jsem nezaslechla, jak kdosi říká.. "Zůstala až moc dlouho ve své rysí podobě.. Ale myslím si, že to zvládnem.."
Ne, vůbec jsem to nevnímala, pod dalším návalem únavy jsem se svezla na zem a už jsem nevnímala vůbec nic..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Triss Triss | Web | 24. května 2008 v 1:22 | Reagovat

To snad ne! To si děláš legrac!

Ty to ukončíš zrovna v tomhle! Kdo tě tohle naučil?!!!

Já chci víc a dalšííííííííííí :-D

Ave ty, tohle je dobrá práce...setsakra moc se mi to líbí...rysíku :-)

2 Ave Ave | 24. května 2008 v 1:24 | Reagovat

No já nevím, kdo mě to naučil O:-) Ty si v tomhle ale mistr :D A děkuju :)

3 Triss Triss | Web | 24. května 2008 v 1:25 | Reagovat

Já? já jsem neškodná orpoti tobě :-D

No jo ty :-P

ale stejně ti to nevodpustim!!! nenenenenene! :-D

4 Grey Wolf Grey Wolf | Web | 3. července 2008 v 23:37 | Reagovat

pěkná povídka, krásně psaný a dobře se to čte.. skládám poklonu x) doufám že k tomu bude pokračování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama