Zakázané

6. října 2010 v 12:32 | Dreezy |  Básničky
Báseň na téma: Zakázaná láska

k
Noc čarotemná
zpívá nám něžnou svou píseň,
přesto v mém srdci
chladná rozpíná se tíseň.

Ráno přijít musí,
pak rozdělí nás rosa,
a já zůstanu sama
smutná, slaná, bosa..

Můj noční stín,
můj sen, skutečný,
a přesto vím,
že přemůže ho den,
nic neudělám s tím..
Láska k přízraku
zakázaná jest,
však srdci lahodí,
ta zrádně sladká lest.
 

Zlo ve stínu

6. října 2010 v 12:29 | Dreezy |  Básničky
Báseň na téma: Stín v koutku úst..

jj
Vidíš to ve tváři
vepsané v úsměvu,
rozhodně nezáří,
kroutí se ve hněvu.

Vidíš ty úmysly,
a víc, hlavně cítíš..
myšlenky nečisté
se do tebe vpíjí
a ty se jich štítíš..

Stín leží na duši
i v koutku úst,
tvář mnoho prozradí,
zlou touhu růst..
a nitro zrádné,
tak radši couváš,
nezmůžeš nic..
chtěla bys víc,
pak už jen doufáš..

Černobílá

6. října 2010 v 12:26 | Dreezy |  Básničky
Začala jsem psát na jedno zadání na slovíčka, ale nakonec jsem na to úplně zapomněla a použila ze čtyř jen dvě. Když mi to došlo, bylo pozdě a líbí se mi to, jak je :D

pup
Jako figurka na šachovnici,
jako loutka jsem,
ve světě černobílém,
jdu nocí, jdu dnem.

Nad cestou nepřemýšlím,
nechám se vést snem,
ten vede do neznáma,
za dobrem či zlem.

Jako figurka na šachovnici,
jako loutka bez pána,
omámena fantazií,
kráčím do neznáma.
 


Táborová povodeň

6. října 2010 v 12:18 | Dreezy |  Trocha ze mě samé
Letní táborový zážitek.. Je toho mnohem víc, o čem by se dalo psát, ale alespoň takhle z mé hlavy, z mých vzpomínek..
gg

Začíná lít. Kolik tak může být hodin? Kouknu na hodinky, pět nebo šest, na to už mi paměť neslouží, jsem ale víc než ráda, že tentokrát nemusím v tom slejváku na záchod, něco ještě vydržím. S občasným převalováním spím dál. Pořád lije. Tak si tak říkám, Trojkříží dneska teda dělat nebudu, stejně by nikdo ani nepřišel. Je skoro osm hodin. No, budíček bychom dneska taky nemuseli až tak dodržet. Pomalu je vzhůru i Dag, slyšíme Lamičku, kterak budíček skutečně hlásí. V duchu zakroutím očima, to snad nemyslí vážně?! Dále jen ležíme vedle sebe, nechce se nám ze stanu a tak tu mokrou chvíli co nejvíc odkládáme. V tom nám rozrazí plachtu Frank: "Tý, Dagouši, koukni, jestli nemáte něco na zemi, nevím jak vy, ale já už mám ve stanu pět cenťáků vody." a letí dál. Trochu poodhrnu plachtu a vykouknu ven. "Teda, jsem nevěděla, že jsme takhle z kopce," hodnotím svůj dojem z vrstvy vody valící se přes louku. Tohle jsem tu ještě neviděla, ale zatím mi to ani nepřijde nějak divné. "Tohle bys ale mohl vyfotit" Dag už zkoumá, co všechno máme dole na podlážce, a právě v té chvíli z jedné zákeřné mezery mezi dřevy vytáhne promáčený foťák. "Aha, tak asi nic no.." trochu rozpačitě  se zašklebím. Utopený foťák, už zas.

Vše důležité je snad už o poličku výš, Dag si jde čistit zuby, já si ještě balím pár věcí do baťůžku, ať nemusím celý den chodit tam a zpátky a vše mám při ruce v chatě. Přibaluji i suché ponožky a triko. Zamířím k umývárně, už teď pomalu nevím, kam šlápnout. Jen si nadávám, že jsem si nezabalila i suché kalhoty, že zase budu muset jít zpátky, bunda je sice nepromokavá, ale dole už jsem úplně mokrá. V klidu si vyčistím zuby, zajdu si na záchod a zamířím na snídani k chatě. Namažu si chleba, projdu chodbou a.. Vytřeštím oči! Jindy mírný potůček divoce bouří jen kousek pod mostem i okraji koryta. Od někoho slyším, že strašně rychle stoupá. Teď si uvědomuju, že jsem cestou k umývárně slyšela něco o tom, že nám uplavala lednička a je někde pod splavem. Teď už se opravdu nedivím. Stále v klidu zamířím ke stanu, abych si vzala ještě ty suché kalhoty. Za chvíli mě doběhne Dag, dáme věci ještě o něco výš, do batůžku sbalím i jeho pár nezbytností a nejdůležitějších věcí. Dag odchází do chaty, vodu mám po kotníky. Ještě se ho trochu s obavami ptám, jestli to nestoupne a on mi v klidu odpoví, no to snad už vážně ne. Jen co zmizí za náměstíčkem, voda skokem stoupne o 30 cm! Začnu rychle balit těch pár věcí a jdu s nimi k chatě. Tedy spíš se brodím, proud už začíná být silný. Skrz okno podám dovnitř baťůžek, slyším, že už máme jít na kopec. Nechce se mi, zároveň mám ale strach ze sílícího proudu, jsem ještě chvíli v chatě, Dag jde balit naše věci, s omluvným pohledem se ho ptám, jestli to zvládne sám, kolem rohu chaty už je proud opravdu moc silný. Po chvíli mi to ale stejně nedá, když vidím, kolik lidí se ještě bere přes louku, teď už spíš přes malý rybník. Brodím se směrem ke stanu, popadla jsem s sebou ještě jeden pytel na plnění věcí. Naproti mi jde Han s jedním z našich báglů, požádám ji, jestli ho v chatě nemůže vysypat ona, já že ještě jdu s tím pytlem. Souhlasí. U stanu mi Dag dává jeden batoh s věcmi. Stojím a koukám, jak zbytky věcí hází do pytle. Kolem proběhne Verenka, jestli něco nepotřebujem, a pádí dál. Dag ještě hledá svoji karimatku, vyhazuje ze stanu prkna a ten začíná ujíždět. Snaží se ho držet tělem, za námi jsou totiž ještě kopule, do kterých by mohl najet. Po chvilkovém otálení, kdy jsem se nechala nadvakrát srazit plující kládou, odcházím s krosnou a pytlem k chatě. Dag ještě zůstává, aby pomohl ostatním. Já už nemám sílu se prát s proudem a hlavně s hrůzou pozoruju, co vše ve vodě plave. Krom klád proti některým plavala i sekyrka nebo železné kolečko. Někdy v tom všem zmatku vidím přicházet i Daga s malým Davídkem, říkám si uff, ještě že na něho nezapomněli, až později jsem zjistila co a jak, ještě že jej Verenka našla.

Všechno se pomalu uklidňuje, většina lidí už je na kopci, kluci jsou ještě v chatě a házejí bágly na palandy a já rezignovaně usedám na lavičku u ohniště. Voda mi omývá nohy do půlky lýtek. Koukám směrem k chatě a čekám, kdy se k nám připojí i chlapi. Koukám na vodu a přijde mi to všechno tak nějak přirozené? Nevím, jak to popsat, ale zkrátka jsem to brala tak nějak jako fakt. Přišla voda, stoupala, vše, co se dělo, už k tomu patřilo. Nejvíc mě v tu chvíli snad štvalo to, že mám špinavé nohy a že i teď, když mám vodu po kotníky, mě koušou mravenci, no není tohle nehoráznost? Nakonec i s kluky jdeme nahoru. Některým je zima, jiní jsou mírně v šoku. Snažím se rozptýlit jednu zmoklou vílu. V kruhu začínáme tančit bláznův tanec pro zahřátí. Přijíždí hasiči. Kluci jim jdou naproti, opět vše pozoruji z nižších rovin. Nakonec se s Káťou dvakrát vydáme pro pár suchých dek pro ostatní, voda klesá a je to znát. Hasiči si zručně vytvořili nový most, starý už tam nebyl, jak na vlastní krk zjistil Dag i někteří ostatní... Přetáhli přes něj lano až k chatě a část se jich opatrně vydala k nám. Připadalo mi, že jsme i pro ně tak trochu atrakce, jak tam tak všichni stáli na druhé straně a koukali s fakt užaslým výrazem. Pak už to šlo celkem rychle, každý se pokusil v chatě najít něco suchého na sebe, voda mezitím opravdu znatelně klesla. Já se hrabala pro svůj batůžek, přičemž mi ruply celé kalhoty, ale našla jsem ho! :D Přišla první interview, a hromadný odsun k licibořické cestě, odkud nás hasiči odvezli do školy.

Vše dopadlo naštěstí dobře, krom nějakých těch hmotných ztrát. Měli jsme štěstí. Štěstí, že voda přišla až ráno za světla. Štěstí, že si někdo všiml Davídka. Štěstí, že voda nikoho neodnesla. Díky za to.


Mágovo probuzení

6. října 2010 v 12:17 | Dreezy |  Básničky
Pro Dagího :* (tvořeno jako leporelo)

mág

Můj drahý mágu,
můj nejdražší pane,
chci vám tímto věštit,
co se všechno stane.
Co vás ještě čeká,
s kým teď jdete po boku,
možná vás to leká,
přidejme však do kroku.

Spěšným krokem žena
vede ho tmou lesů,
temně zahalena,
kolem spousta běsů,
snad bouře se blíží,
vítr se též zvedá,
piští netopýři
a luna je bledá.

Dojdeme k mé spíži,
tam pak všechno zvíte,
noc černá netíží,
kolem šelmy líté
s pohledy krhavými
do hlubší tmy se noří
s oběťmi krvavými,
uvnitř už plamen hoří.

Ukáže rukou přízračnou,
z níž jizva na něj zírá,
tahle že má být zázračnou?
V hrudi mírně svírá.
Zamračil se temně
a začal naslouchati,
mluvila tiše, jemně,
šly na něj závrati.

Rukou ho dolů tlačí,
chce se mu podivně spáti,
víno je nějak sladší,
to by se nemělo dáti.
Z posledních sil se vzbouřil,
pak upadl však dunivě,
oka vtom nezamhouřil,
projelo jím mrazivě.

Už neviděl tu ženu,
před očima krajina,
ohnivá, snivě šedá,
a tamhle snad ta jediná..
Je to vážně jenom sen?
Či skrývá se v tom víc..
V tom probudil ho den
a ze snu neví nic.

Kde toulal ses ty snílku můj?
S úsměvem na něj hledí.
Probuď se už, dnes je den tvůj,
to Rysík vedle sedí.
Vše nejlepší můj drahý mágu,
větvičku z vlasů mu vyndává,
pak hladí jej, škrabká a pusá,
dort k snídani s úsměvem podává.

Kráva

16. března 2010 v 15:37 | Dreezy |  Básničky
vow

Když je někdo kráva,
prostě mu to nedá,
pořád mele hubou,
a rez v trávě hledá,
nestačí mu zeleň,
jaká roste všude,
čučí do ní, doufá,
že z ní kráva taky bude.

Jenže tahle tráva,
jako roste všude,
nechce býti kráva,
co jí ale zbude,
když chce skrze louku,
když chce klíčit, růst,
musí zatnout, schovat ostří,
držet hubu, půst.

Ledové srdce

7. března 2010 v 20:41 | Dreezy |  Básničky
Inspirace obrázkem..

Srdce mé
už netepe,
je ledové
jako to Tvé
sněhem pohřbené
kamenem oděné.

Srdce mé,
dávno Tvé,
zemřelo s Tebou,
dlaně mě zebou,
ruka tvá už nehřeje,
úsměv tvůj nehladí.

Srdce mé,
tolik prázdnoty
po něm zbylo,
steskem vylo,
a klenoty těžké
ničemu nepomohou.

Neskutečná skutečnost

7. března 2010 v 20:38 | Dreezy |  Básničky
Soutěž Dokonči V. První dvě sloky tudíž nejsou mé.

Jeden vílí úsměv
a i arktické ledy tají.
Nádherný elfí zpěv
a jsme jako v ráji.

Let na dračím hřbetě
a ve vlasech vánek.
Krásně je v tomto světě,
kterého bránou je spánek.


Ty sic vidíš víly,
já sama je však znám,
právě v této chvíli,
ne sen, však život mám.

Život podobný snu,
vždyť žiji v Anaretu,
kde vždy zas užasnu
ze svého koštěletu.

Sestry mé jsou upíří,
můj drahý mocný mág,
co s bezprávím se nesmíří,
je to všechno tak..
Tak kouzelné a skutečné!
A svým způsobem sen..
Vše je vždycky dvojsečné!
Co je sen, co den?
Nevím, Tyl to vem!

Hladová touha

7. března 2010 v 20:34 | Dreezy
Soutěž Dokonči IV. První dvě sloky tedy nejsou mé.

Za okny déšť padá
a blesky protínají noční nebe.
Noc se i do domu vkrádá
a mě na zádech mráz zebe.

Šepot klouže spolu s tmou
po domě prázdném
a Ty se spolu se mnou
skrýváš se v tichu zrádném.


To ticho je zrádné tím,
jak nebezpečně jiskří,
já lačním a hladovím,
smysly mé se bystří,
a touha probouzí,
ta touha míti Tebe!
Jsme otroci pouzí
dnes bouřícího nebe.

A také proč se bránit?
Je to tak lákavé,
zranit se a pak chránit,
dotyky laskavé
naše těla pálí,
ta chtějí stále víc,
noc naše hříchy halí,
jsme zvířata, nic víc.

Zítra nebudem se znát,
a dnešek je jen jeden,
tak nesmíme se bát
být jeden druhým sveden.

Drzej Zajícodlak

13. února 2010 v 12:26 | Dreezy |  Básničky
Tiše se plíží po špičkách
v zasněžených uličkách.
Hledají Tě, je to tak!
Druh? Drzej Zajícodlak..

Oči rudě krvavé
a pohyby hopkavé.
Hop a skok, jdou pro tebe!
Z té představy zazebe..

Už se bojíš? Já to vím,
a jak na ně Ti povím!
Rysíka si s sebou ber,
je to velkej Rysoper!
Ten hned zuby vycení,
Upíři pak ocení,
až budou pryč zajíci,
že je tak moc mazlící..

Kam dál